Pain + reflection = progress

Život je krátký. Přijdeme na svět, hrajeme hry společnosti, pak umřeme a staneme se obědem červíků. Je fajn, že to jde právě v takovém pořadí.

Konfucius jednou řekl, že máme dva životy. A ten druhý nám začíná ve chvíli, kdy nám dojde, že máme jenom jeden.

Myslím si, že je vhodné nad tím přemýšlet a přitom se sám sebe ptát "chci, žít svůj život tímto způsobem?"

Pravda je taková, že máme na to jenom jeden pokus.

V posledních dnech jsem v sobě dusil úzkost a nedařilo se mi rozklíčit proč tomu tak je. Přišel jsem na to, že jsem nedělal věci, které mě dělají šťastným. Jel jsem na autopilot. Nepřemýšlel jsem hluboce. Jen jsem přežíval.

Svým způsobem mám neskutečné štěstí. Mám střechu nad hlavou. Jsem v teple. Mám počítač, na kterém můžu psát. Nemám hlad.

Psaní je pro mě terapie. Něco co jsem potřeboval. Neaktivitu jsem si omlouval tím, že "na psaní není čas". Což je blbost. Času máme každý stejně. To co nás odlišuje jsou priority. Je to takový paradox, ne snad?

Říkám, že psaní je pro mě požehnaný čas a přesto nepíšu. Abych to přiblížil. Já jsem psal. Jenže ne o věcech o kterých chci. Psal jsem pro klienty, pro peníze, o tom co je důležité pro ně.

Jaký je v tom rozdíl?

Jedno děláte proto, že chcete. Druhé proto, že někdo očekává výsledek od vás. Možná by se dokonce dalo říct, že psaní je sobecká činnost. Přemýšlíte nad věcmi, které jsou důležité pro vás. Snažíte se přijít na to kde leží pravda.

Je to zajímavé. Ze začátku děláme věci proto, že vás baví. Neočekáváme za to žádnou odměnu. Odměna spočívá v samotné aktivitě.

Určitě to znáte. Jsou to momenty kdy se člověk ztratí v činnosti, kterou dělá. Jsou to hodiny, které utekly lusknutím prstu. Jinými slovy, pocit flow, který se dá definovat jako hluboké ponoření do činnosti.

Děti jsou skvělým příkladem. Hrají si proto, že si rádi hrají. Můžou si hrát klidně celý den a bude je to bavit stejně tak jako když si hrát začínali. Neočekávají za to žádnou odměnu. Je to jen zábava.

Pohledem jiného se může zdát, že tvrdě pracujeme, ale pro nás to tak není. Vždyť my si jen hrajeme.

Po sléze se nám stane, že začneme zjišťovat, že to všechno hraní nám přineslo specifické dovednosti a know-how, které lze využít k našemu prospěchu. Najednou se hobýčka promění na projekty. Z vlastní zkušenosti si myslím, že je důležité nepřestat dělat činnost, která umožnila samotnou proměnu hobýčka v projekt.

V případě psaní je to čtení. Když nebudu číst, nebudu mít o čem zajímavém psát. Jsou to aktivity, které se vzájemně podporují. Jedno bez druhého je stejné jako auto bez paliva. Nepoužitelné.

Důvod proč jsem se rozhodl své psaní zveřejnit na internet je ten, že jsem chtěl dostat feedback, díky kterému, budou moje myšlenky ostřejší.

Nebudu lhát. Feedback jsem nedostal. Možná jsem si o něj mohl sám říkat. Možná efekt placeba je sám o sobě dostačující.

Na závěr se s vámi podělím o kus moudra od investičního obra Raye Dalia

"Pain + reflection = progress"